Práce s tělem v období ponorů do hlubin vlastní bažiny

K psaní mě inspirovala včerejší nádherná přednáška Stanislava Grofa na téma psychospirituální krize. Byla jsem ohromena a užila si každé slova Génia. Pan profesor mluvil celý den a věřím, že téma by se nevyčerpalo nikdy. A ta zářící  85 letá bytost na podiu také ne.. spouštěče, popis krize, typy, zkušenosti z praxe, terapie a mezi nimi mimojiné pohybové aktivity a akupunkturu. Nebyl čas tohle téma více rozvádět a mně začalo naskakovat spoustu úvah… fyzioterapie, jóga a čínská medicína. Ach. Vnímám obrovský potenciál práce s tělem v takto závažných lidské duše se dotýkajících krizích.

Nemám psychlogické vzdělání a zde uvedené vychází z mé praxe fyzioterapeutky, studia čínské medicíny, jógy a dalších zdrojů. Jsou to mnou zpracované informace, domněnky a pocity.

Psychospirituální krizi vnímám ve svém, ale různými přednáškami ovlivněném jazyce jako proces odhalování všech obranných mechanizmů ega a posvícení si baterkou na vlastní stínová témata. Zdárné překonání krize pro mě znamená otevření se zranitelnosti, akceptace stínu, přijetí zodpovědnosti za všechny aspekty vlastního života (separace), naplnění vlastního potenciálu a následné prožívání celistvosti sebe sama jako neoddělitelné součásti celku.

Tělo máme teď a tady. Tělo je displej toho, jak se cítíme, toho jaký máme vztah k sobě a okolí a toho, co jsme prožili. Tělo nám jasně signalizuje, co potřebujeme právě teď. Tělo vnímám jako archiv prožitků a mám tendenci ho drze nazývat zhmotněným nevědomím. Díky těmto jeho vlastnostem vidím neuvěřitelný potenciál těla v rámci zdárného překonání psychospirituální krize. Je to skvělý diagnostický i terapeutický prostředek.

Díky čínské medicíně máme v ruce úžasné návody k zorientování se ve funkčním stavu organismu a v emocích klienta jen z pozorování a vyšetření jeho těla. Čínská medicína nabízí koncept 5 elementů, k nimž jsou přiřazeny jednotlivé orgány, meridiány, duše, ctnosti, emoce a psychické jevy. Podle postavení těla, pozorování jazyka a palpace jednotlivých drah můžeme poznat, jak na tom která dráha a orgán jsou. A pak přiřadit k jednotlivým fyzickým projevům psychické aspekty.

Tělo ale nabízí ještě více. Z rozsahu pohybu v kloubech, celkového napětí ve svalech a napětí povrchových vs. hlubokých svalů a stranové asymetrie těla můžeme vyčíst potenciál klienta, míru využívání obranných mechanizmů ega, vůle a vnitřních zdrojů. Podle rozložení typu tkání, vnímání těla, schopnosti selektivních pohybů a relaxace a dechového stereotypu získáme další informace, které nám poslouží k orientaci v klientově osobnosti. Vyšetřením napětí v jednotlivých svalových skupinách si nakonec můžeme tento obraz doplnit a potvrdit.

V terapii se dá tělo využít mnohými způsoby. Výhodou terapie přes tělo je, že klient nemusí na mentální úrovni nic zpracovat, a přesto s námi hovoří  jeho tělo jasnou řečí. Dále máme možnost nechat klienta v pasivní roli nebo ho zapojit a navíc může terapie probíhat i po skončení sezení ve formě domacího cvičení. Napětím v těle, postojem a výrazem dává klient najevo hranice, které někdy může mít problém verbalizovat. Tělo umožňuje využití některých objektivizačních metod účinků našich terapeutických zásahů, např. goniometrie – měření rozsahu pohybu v kloubu (no takoví nevěřící Tomášové pravděpodobně nedočetli až sem:)).

V terapii můžeme využít různé techniky uvolnění meridiánů, abychom uvolnili blokovanou energii, která se spolupodílí na udržovaní klienta v mentálním zacyklení a nedělá dobrotu v procesech trávení; pomohli klientovi od horkosti, která může v důsledku vyústit v nespavost a znovu rozpohybovali v pohybovém aparátu uložené prožitky pro jejich přijetí nebo zpracování. Lze stimulovat meridiány pro zlepšení funkce orgánů. Z aktivních technik je možné využít jógové techniky – ásany a pranayamy, sestavy qi gongu nebo techniky fyzioterapie. Klient si přes tělo může trénovat naciťování se na sebe, vnímání svých potřeb a hranic a přebírání zodpovědnosti za dílčí aspekty svého života.

V terapii jsou prioritou pocity bezpečí a komfortu klienta, jeho přání, limity a hranice. Je myslím také potřebné respektovat určitá obecná terapeutická pravidla. Tím je například cesta od povrchu dovnitř. Zákonitost, že teprve po uvolnění přebytku, přejdeme k doplněním nedostatku. A že k léčení některých částí nemůžeme přistoupit před jinýma. A především, že vše má svůj čas.. ale to nám naštěstí tělo umí dát najevo.

Pozitiv je milion, ale pro vyváženost chci zmínit, že i práce s tělem má svá uskalí a limity. Někteří klienti svá těla nevnímají nebo to není preferovaný a žádaný vstup do jejich osobního prostoru. A samozřejmě jde také o motivaci k překonání obtíží, jejich pochopení, vnímání smyslu terapeutického procesu a souznění klienta a terapeuta…

… Protože naše tělo bylo, je a dokud bude, tak bude jen tenká ochranná slupka naší zranitelné božské duše.

 

Proč se západní medicína nemá ráda s čínskou?

Opravdu nemá? Nevím. Na hloupou otázku hloupá odpověď. Ale kdybych článek pojmenovala: Čínská medicína je od narození té západní její chápavá kamarádka… asi by si článek nikdo neotevřel. Zaujme nás drama, kamarádství je trochu nuda.  Kde jsem vlastně vzala tvrzení, že jsou kamarádky? Západní i čínské medicíně je to jedno, co si o nich myslíme, obě tu už nějakou dobu fungují a dokud na naší planetě budou lidi, tak se asi budou obě používat. Kdo vytváří názor, za co stojí jedna nebo druhá je pozorovatel – člověk. Stvoření, které je ovlivněné tím v jaké rodině se narodilo a vyrostlo. Podle toho má nastavené senzory a pak jen filtruje a filtruje, až si přefiltruje realitu do snesitelné podoby, aby se z toho úplně nezbláznilo.

Já jsem si to vyfiltrovala taky po svém. Samozřejmě. A proto jsou pro mě kamarádky. Ve své práci používám obě a krásně se doplňují. Možná by mi vystačila jen jedna z nich, jenže nemám v hlavě tolik informací. Kde nemám fakta z té západní, používám představy z té čínské. A každý klient má jiné potřeby.

Čínskou medicínu vnímám jako jemnější z těch dvou. Člověka vidí jako malý výsek přírody, ale se stejnými principy fungování. Dřevo (představuju si kořeny) je v přírodě expanzivní, dynamické a vše prostupné a stejně tak určité procesy v nás jsou takové. Země je výživná, oheň zažehuje a zahřívá, voda chladí a kov dává hranice.  My jsme tyhle zhmotněné energie pojmenovali játra, slezina, srdce, ledviny a plíce. Jsme schopni změřit tlak, hladinu cukru, počet krvinek, objem plic, atd. ale nejsme zatím schopni sledovat energii, která tohle všechno oživuje.  Ale proto to přeci nemůžeme popřít. Už daleko předtím než se projeví problém ve struktuře, je problém ve funkci. Asi uchopitelnější je příklad z mého domovského oboru fyzioterapie: všichni chápou, že když si natrhnou sval, mozek ochranně zabrání svalům okolo, aby s poškozenou částí těla pohybovaly. Natržený sval se uzdraví, ale někdy se stává, že ochranný program přetrvá a takhle změněná funkce může pak ovlivnit celou řadu struktur v okolí. Stažené svaly způsobí kulhání, odlehčování a kdoví co ještě. Pomalu se může opotřebovat chrupavka v některém blízkém či vzdáleném kloubu. My to vnímáme nejdřív jako zvýšené napětí, pak bolest ve svalu, a pak kolem kloubu.

Podle typu člověka, kterému se sval natrhl se může situace vyvinout různě. Jsou lidé, kteří svá těla vnímají hodně a ti, kteří svá těla skoro až ignorují. Obě skupiny k tomu jistě mají své důvody a obojí je v pořádku, když toho není příliš.

S těmi, kteří jsou k tělu vnímaví se pracuje dobře v tom, že přijdou ve chvíli, kdy je bolí sval a ještě není poškozená struktura. Je ale potřeba, aby si uvědomili, že mají obrovský dar vnímání těla, a že každé píchnutí neznamená odumření svalu, artrózu 3.stupně apod., že je to jen projev dysfunkce. Tato skupina je přístupná fyzioterapii nebo čínské medicíně, které je v těchto funkčních věcech hodně silná. Fyzioterapie opraví nefunkční program v mozku a uvolní stažené svaly. Čínská medicína přes dynamickou energii dřeva rozproudí energii tam, kde nekoluje. A přes prvek země vyživí to, co je bez prokrvení a důležitých látek pro správnou funkci. No ale bez důvěry to prostě nejde:).

S těmi, kteří své tělo nevnímají, máme my terapeuti trochu těžší práci. Snažíme takové lidi naučit vnímat, co tělo říká a někdy to přináší jen samé zdánlivé komplikace. To nezbedné tělo hlásí potřebu odpočívat a zdá se, že leniví a už nikdy nebude šlapat jako hodinky. Pak se ale zregeneruje a zase funguje jako obvykle, ne-li lépe. Tahle skupina lidi je zvyklá jít hodně přes své hranice. Mají silnou vůli, takže když se pak rozhodnou, že se uzdraví, tak se teda uzdraví. Když se rozhodnou, že se neuzdraví a tělo dál nevnímají, struktury se přetíží, kloub se opotřebuje a je potřeba ho vyčistit, vyměnit, stabilizovat apod. A díky naši západní medicíně to můžeme a umíme taky.

Bylo by zjednodušující napsat, že čínská medicína je funkční a západní strukturální, protože fyzioterapie řeší taky funkci a čínská medicína umí pracovat i se strukturou. Škatulky jsme zas vytvořili my, protože mozek potřebuje třídění. Jinak by se utopil v záplavě informací.

Vlastně jsem vám jen chtěla nabídnout můj pohled na aktuální téma. Posdílet, jak to mám v hlavě roztříděný já. Obě medicíny používám a píšu o svých zkušenostech. Jsem si ale vědoma, že jsem taky jen to stvoření s omezeným vnímáním světa a můžu se úplně mýlit.

 

„Sestři, paní magistro, paní fyzioterap**ko….“ „Víte co? Říkejte mi Lucie.“

Dneska jsem byla v Motole za bývalýma kolegyněma z neurologie. Potkala jsem tam i spoustu dalších lidí, kteří byli u mýho fyzioterapeutího zrodu. Zrovna tam měli státnice a mně se cestou domů vybavilo všechno, co jsem tam prožila.

Jak jsem se skoro omylem přihlásila na tenhle obor – práce s lidma – super, žádná krev – super, není to tolik šprtáni jako na medicíně –  super.

Jak jsem den před ústními pohovory četla rozsáhlou úvahu o eutanázii a druhý den si tohle téma vytáhla.

Jak jsem byla šťastná, že se ten nepříjemný pán, který se mi za celou dobu ani nepodíval do očí (omlouvám se pane profesore, byla jsem Vás neznalá), nezeptal na to, co je to fyzioterapie… protože kdybych mu to řekla, tak by se mu asi protočily ty jinam koukající panenky.

Po bakaláři jsem nerozuměla ničemu. Měla jsem trochu informací o těle, trochu praxe, ale spojit to, co bylo v hlavě s tím, co jsem viděla, mi nešlo. Pán Bůh to věděl a dalším zázrakem se dvojkařka, spíš trojkařka a lemplice dostala na magisterský studium. Měla jsem dva roky navíc, abych pochopila. Měli jsme spoustu super přednášek a kurzů. Vojtovka v Olomouci nebo ty vinárny tam nebo to byla samotná Olomouc?? mě ohromily.  Vlastně mě ohromila neurologie – ty drátky do mozku a to provázání s tělem.

Po státnicích jsem začala v Motole na neurologii pracovat. Půl úvazek tam a půl na ambulanci. Hezký dva roky. Doufala jsem, že už budu všechno konečně umět, podívám se, uvidim, udělám a vyléčím. Jenže já ani neviděla, necítila a tak jsem jen dělala a občas vyléčila. Jenže léčila jsem svým umem, tou pozorností nebo ty léky léčily nebo se léčil pacient sám? Chtěla jsem se od někoho učit, protože fyzioterapie je přece řemeslo. Ale  měla jsem strach, že někdo zjistí, co mám v hlavě. Popravdě jsem tam měla spíš chlapy než symptomatologii herniace v různých etážích Cp nebo Lp.  Styděla jsem se za to. Všichni mě chválili, ale mé já spokojené nebylo. Chtěla jsem být Kolář nebo Bitnar a chtěla jsem umět mobilizovat, protože to přeci dobrý fyzioterapeut umí. Kurz mobilizací u Poděbradských byl skvělý, ale mobilizace jsem pak v praxi opět nedělala.

Pacienty jsem léčila od krku, od pánve, od plosek a světe div se, bylo pořád slušné procento vyléčených a nějaké těch nevyléčených. Z venku supr, ale vevnitř zmatek. Přišla opět otázka, jestli léčím metodama, pozorností, záměrem nebo láskou? Já chtěla léčit znalostma, protože tak to dělal můj guru. Intuice mi byla málo. Navíc jsem byla paní magistra a ta musí vědět, nemůže čarovat. A pak mi úplnou náhodou kamarád řekl o škole čínský medicíny, a protože to byl kamarád, který znal, pan doktor, tak jsem usoudila, že to nejsou čáry a já můžu. Věděla jsem, že to je to ono, ale nevěděla jsem, co s tím, protože přednášky mě zoufale nebavily. Zkusila jsem jinou školu a ta byla úžasná, ale učit se 150 bylin čínsky, česky a latinsky, na to moje hlava nebyla. Radši jsem cvičila qi gong a jógu nebo se hrabala ve svých emocích a svém nitru. Až jsem se přes imaginace a meditace dohrabala k psychosomatice. Tam to začalo konečně secvakávat až to zacvaklo. Čínská medicína, fyzioterapie, jóga a psychosomatika je teď můj život, moje vášeň. Intuice i rozum se tam kloubí a já jsem vnitřně spokojená a snad i moji pacienti. Vlastně dělám skoro to samé co dřív, ale konečne vím, co dělám nebo si to alespoň myslím.

Prošla jsem dlouhou cestu, plnou zdánlivě slepých a zoufale tmavých uliček, jejichž zákoutí mi ale vždycky daly něco, co jsem pak potřebovala. Zní to asi divně, ale jsem ráda za každýho nepříjemnýho učitele a pacienta, za každou nepovednou zkoušku, za blbou náladu, za obdiv, který mám k těm, co umí mobilizovat, za svou neschopnost mobilizovat a vidět souvislosti v pohybovém aparátu, za zjištění, že to umět nemusím a přesto můžu plnohodnotně žít. Jsem vděčná za zjištění, že možná jsem jen vysokoškolsky vzdělaná masérka, ale dělám to, co jde mně, Lucii, a tak si tak klidně nechávám říkat. „Lucinka“ je fajn jméno …. a profese.